Z chemické laboratoře se přes filmové festivaly dostal až k destilaci starých odrůd jablek, sbírání bylin a zachraňování ovoce před vyhozením. Spoluzakladatel řemeslné destilerie Landcraft Petr Alexander popisuje, jak jsou jejich lahve mapou konkrétního místa: „Příroda nabízí nekonečné množství kombinací a fascinující je, že skoro všechny nějak fungují,“ říká.
Právě že ne, tehdy mě moc nezajímala, na vysokou jsem šel hlavně proto, abych nemusel na vojnu. Mnohem víc mě bavila kytara a filozofie. Během studia se nám s ženou narodily čtyři děti a musel jsem si vybrat: dělat skladníka a čekat, jestli mě někdo vezme do kapely, anebo nastoupit do Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. To bylo v roce 1985.
Na začátku 90. let se dokončoval v ústavu převod patentů na americkou společnost Gilead Sciences, která měla za úkol dotáhnout vývoj léku pro klinické použití. Šlo hlavně o hledání takzvaných profarmak – tedy úprav původních látek tak, aby nebyly toxické a v organismu se aktivovaly až na správném místě, kde zablokují množení viru. Právě tomu se věnovala moje disertace, takže doktor Holý poslal do Spojených států mě…
Původně se o vývoj Holého látek zajímala velká farmaceutická společnost Bristol Myers Squibb, kde působil John C. Martin. Firma ale tehdy projekt vyhodnotila jako příliš rizikový. Martin s tím nesouhlasil a odešel do Gilead Sciences. Gilead tehdy ještě neměl kapacity ani peníze na tak rozsáhlé klinické zkoušky, on ale dokázal sehnat financování v řádu stovek milionů dolarů – mimo jiné přes lidi jako Donald Rumsfeld (bývalý americký politik a byznysmen, dvojnásobný ministr obrany – pozn. red.). Vůbec jsem tehdy netušil, kde jsem se ocitl. Pravidelně jsem se třeba účastnil čtvrtletních sezení, kde kromě Donalda Rumsfelda seděla i Condoleezza Rice (pozdější ministryně zahraničí USA – pozn. red.). Oba byli členy správní rady a my jim reportovali, jak projekt postupuje.
Ty tři roky byly fantastické. Mohl jsem zůstat déle, nakonec jsme se ale rozhodli pro návrat domů. Zůstat tam déle, už by se nám i našim dětem těžko vracelo zpátky.
Článek si můžete přečíst zde:
Autor: Kateřina Hýlová