Dá se jít na poezii s vidlema?

Dřív jsem měl za to, že poezie je spíše věcí malého, že je to tajemnej a intimní dotyk, křehkej vhled, porozumění… souznění duše se slovem, s obrazem, s tóny, či harmonií. Pak se ale člověk dotkne i větších věcí, lesa, řeky, oceánu, nebe nebo nitra hmoty a zjistí, že tenhle lidskou myslí nesenej systém komunikace nějak přesahuje i mimo hájemství lidí, dotýká se i okolního světa a jeho řádu. A zvolna se začalo probouzet vnímání poezie jako prostředku, jazyka pro verbální, ale mnohem častěji i neverbální sdílení, respektive mnohem častěji spíš nasávání, protože sdílení předpokládá oboustrannou výměnu.
Neumím popsat proč, ale faktem je, že když jsou moje smysly vystaveny působení onoho ne zcela definovaného čehosi, ať ve slovech, v hudbě, v obrazech nebo třeba i ve vůních, reaguje na to tělo vyplavováním chemikálií, které signalizují pocit totální rozkoše. Tenhle pocit je samozřejmě hluboce adiktivní a jak se ho člověk jednou dotkne, zcela mu propadne a nemůže už bez něj fungovat.
A další věcí, které taky vlastně nerozumím, ale která taky funguje obrovským způsobem, je magnetismus. Jak ten fyzikální, tak i v přeneseném smyslu slova. Bere-li člověk věci příliš hopem, nabije si hubu. Co letí moc nahoru, padá pak hodně dolu. Ale já mám na mysli i magnetismus příběhu, obsahu a potkávání lidí. Znáte to, když vidíte tisíc lidí, dav, tisíce očí, ale jen v jedněch to sepne, proběhne jiskra. Nebo z popsané stránky na vás hned zakřičí právě to jedno, které hledáte. Jakési zkratky propojují v čase věci, které k sobě nějak patří.
Po většině podstatných věcí člověk sáhne tak nějak intuitivně, na první dobrou, bez rozmýšlení. Na první dobrou, ano, to je zřejmě pozůstatek toho požehnaného evolučního procesu, jimž nás příroda vyučila, když nás hnětla z prachu hvězd, až do dnešní podoby.

zen čmelák 2

Ale proč to píšu? A proč se v tom takhle motám? Jednak proto, že musím položit nějaký slovo vedle Ondrova. A to není snadnej úkol, vlomit se do stejnýho prostoru, hned vedle mistra zenový zkratky. Jedinou možností jak ztohoven, je asi nějaký zpola automatický psaní… nechat to téct tak, jak to je. A takhle já to prostě v duši mám, směs molekul a poezie.

Jako obyčejnej chemickej inža prostě musím mít ve svém popisu světa molekuly. Jinak to už neumím. No a pak, díky požehnanosti osudu, jsem se dostal do situací, díky kterým se mi do života začala pomaličku rozbalovat poezie. Nejdřív jako spíš jen matně tušenej výhonek, pak jako tajemný poupě, až se nakonec vyklubala čarokrásná květina, s tisícem tónů na každém okvětním lístku. Proč to? Kvůli tomu magnetismu? Možná. Nebo snad Osud vyslechl tu žádostivost duše, lačnění po pevnym bodu, hlad po smyslu, po kráse, po poezii… A zaplavil mě tím vším v míře zcela bezprecedentní? (Samozřejmě, mohl to bejt i Satanáš… Tumáš! Udav se, když si to tolik chtěl…). Jisto je, že ruku v ruce s tím ale kráčí i ta odvrácená tvář, ne-smysly, ne-krása… občas i hnusota a dost temný záhyby duše. V nemenších záplavách. Jenže tak je to vždycky, každý plus má i svý mínus.

Na vysvětlenou, po sedmnácti letech v laborce, po chemii potravin a po organický syntéze složek nukleových kyselin, jsme dostali do péče Vary… (a bylo to už před 14 lety). Já občas dost zavádějícím způsobem říkám, že “děláme” Vary… jenže tak to samozřejmě není. Vary dělají Titáni, my jen máme to štěstí, že můžeme v rukou chvíli hýčkat to živý srdce bartoškovskýho festivalu, všechny filmy. S pomocí fantastickejch překladatelů titulkujeme prakticky všechno. Spousta lidí se mi směje, ale já od jistý doby neznám lepší příměry, než řeka poezie, záplavy obrazů, celosvětová informační svodka… Celý stovky chlapů a ženskejch na celym světě dokázali pohnout věcma, prolomit vlny, vepsat a snad i vecpat svý pocity a svou duši do obrazů, do hudby… A toho všeho se my dotýkáme, dnes jako pokorní služebníci slova.
Jo, samozřejmě se nabízí i jiná analogie, ta sekorovská, zavrtanej v zábradlí jsem, já, dámy a pánové, viděl všechno. A říkají mi Brouk Pytlík…

V každém případě, když každej rok tahle žeň skončí, člověk sundá ruce z klávesnice, vydechne a celej ten šílenej vortex geniálních obrazů světa, poezie, krásy, hnusu, tvořivosti i zvrácenosti… celá tahle bublina se na rok zase vyfoukne. A najednou se rozhostí klid, smírnej nepohyb… A duše pak potřebuje doteky zelenýho, lesa, šumění, ořechy, půdu, zázrak vinohradu, nezdolnost božího stvoření ve včelách, v kytkách, v celym tom požehnanym cvrkotu přírody. A to se stalo před týdnem. Vary skončily a duše chvilinku střízlivěla.
Takže ano, myslím si, že i na poezii se někdy musí jít s vidlema. Ale jen občas, protože ta krásná, ta je pořád malá, křehká a intimní.
Zvláštní, co toho člověk nakecá… A přitom by stačilo říct jen pár slov…
Skončily Vary. Je čas i na pořádnou práci… ;O)

Takže co dál?
Dál už je to samozřejmě jednoduchý. Člověk ten léčivej nepohyb vydrží jen chvilku. Seďte totiž na zadku, když hned vedle vás tlačí káru další hombre sincero, Ondra. To nejde.

Takže co? Takže třeba beton.

A pak? Pak třeba ořechy…

Ořechy

A pak třeba višně…

Višně

Cesta k lihovaru je fakt dost spletitá, ale je plná fantastický poezie a magnetismu…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *