Sháňka po jejich výrobcích – unikátních ginech, vermutech nebo likérech – od té doby trvá a věrní zákazníci dobře vědí, že co si v Landcraftu „neuloví“ hned, možná už nikdy neochutnají. Ondra Kopička a Petr Alexander totiž vyrábějí z lokálních surovin a z toho, co je zrovna k mání, co se urodilo. Pokud kýžená surovina další rok nevyroste nebo není vynikající kvality, vytvoří zkrátka něco jiného. Vždy jde o originální počin, s nímž téměř nikdy nešlápnou vedle.
Do alkoholu a různých šťáv už Landcraft za pět let své existence naložil nepřeberné množství bylinek, ovoce a květin, mimo jiné i ty, které by jiné lihovarníky macerovat ani nenapadlo. V posledních letech spolupracují Ondra s Petrem například i s pražskou botanickou zahradou – zve je na průzkum a „sklizeň“ i do svého vyhlášeného tropického skleníku Fata Morgana. Kromě ryze českého pelyňku nebo jalovce se tak do lahví značky Landcraft začala dostávat i flora z pro nás dost exotických míst. Co bylo původně určeno jen k obdivnému okukování, dostává po své sezoně šanci být rovněž ochutnáno.
Ke krásné práci dovedly kamarády Ondru Kopičku a Petra Alexandera šťastné shody náhod. Snaží se zachovat si lehkost a pohodový přístup k byznysu. „Chceme, ať se všechno vyvíjí organicky,“ říká Ondra Kopička.
Ošklivé jablko – nejlepší pálenka
Na začátku neměli pánové z Landcraftu se svým nynějším zaměstnáním sebemenší zkušenosti. Šli na to – v jejich případě doslova – od lesa. Při výrobě se řídili jak starými originálními recepturami – třeba vermut z bylin, jejichž léčivé účinky znali už keltští druidové, je v jejich nabídce žádanou stálicí –, tak vlastním ochutnáváním všeho, co dali kvasit nebo naložili do lihu z ryzí zvědavosti.
Ondra je původním povoláním sbormistr, Petr pochází z naprosto odlišného prostředí – říše molekul: coby chemik z akademie věd se už v polovině 80. let podílel na výzkumech legendárního vědce Antonína Holého. Tři roky pracoval v americké farmaceutické společnosti Gilead Sciences, kde se podílel na realizaci patentů doktora Holého k výrobě antivirotik. Firma pak díky nim vyvinula léky na řadu onemocnění, například AIDS nebo hepatitidu B.
Ondra i Petr měli krásná povolání, ale potřeba uživit rodiny je přivedla do situace, kdy hledali další možnosti výdělku v jiném oboru. Dohromady je svedly překlady pro filmové festivaly; kromě FebioFestu nebo festivalu v Karlových Varech začali pracovat i pro ekologicky zaměřený Ekofilm a Life Sciences. Snímky o přírodě a udržitelném zemědělství je zaujaly nejvíc, přímo je hltali.
Ondra Kopička už nějakou dobu sbíral chemicky neošetřená jablka, která popadala v různých sadech nebo ležela u cest a přišla by vniveč. Z jejich moštu vyráběl cider a toužil je proměnit i v obdobu francouzského calvadosu. „Původní odrůdy jablek jsou kyselé, hořké, strupaté a flekaté, z dnešního pohledu jsou pro prodejce nepoužitelné. Navíc je jasné, že nejsou stříkané,“ podotýká Petr Alexander.
Ten tehdy v kanceláři poslouchal Ondrovo vyprávění, jak ony nechtěné jablečné sirotky se zápalem opečovává a spřádá plány, jak se v přírodě dál realizovat – a chtěl se taky zapojit. „Šel do všeho naplno, zatímco já jsem seděl u počítače s vyblikanýma očima. Fascinovalo mě, že třeba viděl dokument o včelách a do týdne měl vlastní. A za tři roky už spravoval padesát včelstev na Karlštejně,“ usmívá se Petr.
Pak už společně zkoušeli vyrábět pivo, klobásy, marmelády, sýry… Jenže zatímco věřili, že jejich výtvory budou lidem chutnat, nebyli si jistí svým obchodním umem. Vyrábět alkohol se zdálo „nejbezpečnější“ – když se neprodá hned, aspoň se nezkazí, nebo dokonce časem získá na kvalitě. Petr mohl k novému podnikání přispět nejen zápalem a znalostmi chemika, ale i propůjčením prostor ve svém domě v Tursku, kde teď v přízemí „maká“ destilační kolona a na svůj čas čekají naložené sudy. V patře pak žije Petrova rodina.
Od začátku mohli výrobu svých ginů a likérů pojmout jen jako koníček, pořád je živilo překládání. V tu dobu se ale jako zázrakem ukázalo, že Petr Alexander sklidí plody své někdejší práce s profesorem Holým. Ze společnosti Gilead Sciences nějaký čas chodily peníze za patenty, na kterých se kdysi podílel: bez velkého váhání je investoval do slibného byznysu. K tomu, že se dobře rozjel, nečekaně přispěla i covidová pandemie, přesněji nekonečné lockdowny. „Měli jsme najednou mraky času. Tak jsme si řekli, že zkusíme vyrobit gin i vermut, že si prostě budeme hrát.“
Lihovarníci Ondra Kopička a Petr Alexander měli zcela odlišná povolání: Ondra je původně sbormistr, Petr pracoval coby chemik a v 80. letech se podílel na výzkumech vědce Antonína Holého, pracoval též v americké společnosti Gilead Sciences.
Pro někoho odpad, pro Landcraft zlato
Osvědčil se nejen gin, ale i vermuty. Však si taky v Landcraftu potrpěli na to, aby vyráběli z toho nejlepšího, co bylo k dispozici. „Vermuty se často dělají z vína, které se tak úplně nepovedlo. Chtěli jsme na to jít opačně a vyrábět náš vermut z áčkového materiálu. Když máte kvalitní surovinu, je vlastně všechno strašně jednoduché,“ popisuje Ondra Kopička.
Do čistého lihu nakládají všechno, co jim připadá zajímavé, včetně toho, co jiní třeba považují za bezcenný plevel. Nechají v lihu, jak říká Ondra, „kytku válet“, extrahují, čichají, ochutnávají. Takových macerátů dnes mají kolem dvou set: máčí všemožné byliny, jmelí, kořen pampelišky, čekanku, jalovec, koriandr, různé slupky, ale i bergamot nebo yuzu. „Já ochutnávám, jím, co najdu v trávníku, ale Petrovi už se v hlavě skládají molekuly, jak to dát dohromady,“ říká Ondra Kopička.
Většinu bylin si v Landcraftu pěstují sami, na doslazování používají vlastní med. Rádi si hrají s aromaty a zpracovávají, co jiní odhodí. „Loni jsme se na jedné akci potkali s Tomášem Čuprem a říkal: ,Kluci, mně od vás všechno chutná, já mám takový krámek s potravinami a chtěl bych to prodávat. A mimochodem, občas máme nějaké ovoce před expirací, tak kdybyste věděli, co s ním, můžeme něco vymyslet.’ Kývli jsme a hned druhý den nám volali, ať si přijedeme pro tři palety pomerančů,“ vzpomíná Ondra Kopička na první spolupráci s majitelem gigantu Rohlík.cz.
„V Rohlíku mají skvělou kontrolu kvality, takže tomu ovoci vlastně skoro nic není. Ale prochází mu doba použitelnosti. My si s ním však dokážeme poradit – pomeranče, maliny, melouny, všechno využijeme,“ říká Petr Alexander.
Dnes Landcraft vyváží své produkty třeba do Německa, na Slovensko, ale i do Japonska nebo Thajska. Dodává i do mnoha prestižních podniků, například La Degustation, hotelu Four Seasons nebo restaurace Červený Jelen. Mnoho lahví vzniká na zakázku pro firmy i jednotlivce. Dvojice tvořila třeba pro uznávaného gastronoma Romana Vaňka, který si přál bylinno-ovocně-medový likér s bizarním názvem Krambambule, jehož receptura pochází ze sedmnáctého století.
Vznikl i gin podle návrhu umělé inteligence, protože právě tou se zabývala firma, jejíž zaměstnanci se v Landcraftu stavili na exkurzi. Dnes v areálu firmy leží na dvě stě osmdesát sudů, v nichž „spí“ všechno možné, hlavně whisky, brandy, vermuty, likéry… Sudy s nejrůznějším obsahem v různých stadiích zrání považují podnikatelé za investici, která je bude živit v důchodu. „To jsme koupili místo jachet a ferrari, to jsou naše krásy, které si hýčkáme,“ říká Ondra. Dřímala tady třeba i zelená kávová zrna, která do sebe měsíc tahala vůni sudu po whisky, a tak z nich po upražení voněly i třešně, mango a vanilka. Svou první whisky Landcraft uvádí do světa letos. Z temnoty sudu se vynořila po pěti letech a její stvořitelé ji po právu považují za další milník ve firemní historii.
„Já ochutnávám, jím, co najdu v trávníku, ale Petrovi se už v hlavě skládají molekuly, jak to dát dohromady,“ popisuje polovina dua Landcraft Ondra Kopička.
Spontánnost jako podnikatelský záměr
Občas se podaří nějaký šlágr vyčarovat nechtěně, třeba když chtěli švestkovou a meruňkovou pálenku, ale oba kvasy omylem smíchali – a vznikl překvapivě dobrý Slim. Jedním z nejoblíbenějších nápojů v jejich portfoliu je Gin Jane, kterému v Landcraftu říkají „první ženský gin“. Díky barvivu rostliny klitorie je modrý, ale když se do něj přilije To-nic s puškvorcem a bedrníkem, získá jemně růžový odstín.
Podstatné je ale to, že je převážně z lokálních bylin. Ačkoliv největší část základních surovin pochází z krajiny kolem Turska (jeden z oblíbených produktů je lokální vermut nazvaný vtipně Turmut), vznikl třeba i chorvatský experiment – díky jedné Ondrově dovolené na Hvaru. Z pokoje do přístavu, kam denně chodíval, to bylo asi čtyři sta metrů a jednou si cestou uvědomil, že na tom krátkém úseku roste vše, co by potřeboval: „Jalovec, olivovník, citrusy, helichrysum, šalvěj, máta, divoký fenykl... Tak jsem to sebral a v Čechách udělal gin.“ Když už se někdy něco „nepovede“ nebo se to neprodává, je to zpravidla výrobek, který sice frčí v zahraničí, ale k nám trend ještě nedorazil. „Takhle nám zatím pohořela třeba alkoholem šmrncnutá octová limonáda těšící se velké oblibě v Japonsku a v Americe.“
Přesné plány do budoucna si v Landcraftu nedělají, nechávají věci plynout přirozeně. „Je to jako v životě – my vlastně ani nestačíme snít, protože to, co přichází samo, všechny sny daleko překračuje. Stačí být trošku připravený, a inspirace přichází sama. Stačí to prostě začít dělat, a rychle zjistíme, jestli to má cenu, nebo ne,“ říká Petr Alexander.
Je tedy možné, že se zákazníci časem dočkají třeba i nějakých paštik nebo marmelád, zatím si ale turští lihovarníci dál hrají s macerováním rostlinek, o nichž laik často ani neslyšel, natož aby věděl, k čemu jsou dobré, jako jsou popenec, třapatka či mařinka. A třeba taková škornice šípolistá má tajuplné jméno a magické účinky. V tradiční čínské medicíně je používaná jako afrodiziakum. Landcraft ho vyráběl hned ve dvou podobách. „Jeden lékař si u nás objednal výrobu afrodiziakálních likérů – mužského a ženského. Tvořili jsme podle staré šaolinské receptury,“ vzpomíná Petr.
Oba podnikatelé a kamarádi si pochvalují, že dnes mají krásnou práci, k níž je dovedly až nepochopitelné a šťastné shody náhod. Tvůrčí lehkost a pohodový přístup k byznysu se snaží zachovat. „Chceme, ať se všechno vyvíjí organicky. Kdyby nám někdo před třemi lety řekl, že budeme mít tři sklady plné sudů a na Rohlíku vlastní produkty udělané z věcí, které nám sem přivezou jako ,odpad’, fakt bych tomu nevěřil,“ říká Ondra Kopička. Zejména upcyklované drinky považuje za svou pýchu, za činnost, která ho naplňuje. „Něco zachráníte, uděláte z toho něco hodnotného a chutného, a navíc to lidi ocení. To je obrovská satisfakce.“