To je na tom všem vlastně to nejhezčí. Ta možnost zachytit do lahví otisk přírody, nebo aspoň chuť se o to se zpocenou tváří a v zabahněnejch holínkách snažit. Zjednodušujeme se, objevujeme prostou krásu jedné každé rostliny. Bezinka, malina, jablko, aronie, šípek... Každá z nich je dokonalou oslavou stvoření a vítězstvím evoluce. A tou největší odměnou pro nás je, když ten arzenál životodárných molekul moc nepokazíme.
Turmut je ale ještě něco víc. Je poctou místu, které nás přijalo, a které nás hostí. Půdě, na které stojíme, a která do sebe po věky vpíjí nejen samotnou evoluci, ale i všechnu historii zdejších lidí, ať už šlo o slavné kapitoly nebo o přízemní pinožení.
Pro žádnou ingredienci Turmutu jsme nakonec fakt nemuseli jít dál než čtyřicet kroků po zahradě. (Šlo to normálně v trenkách a nebudili jsme pohoršení.) Dvě stě hlav révy nám dalo mošt a pro sedm druhů pelyňků stačilo sáhnout tři metry od domu. Bylinným extraktem jsme v čerstvě vylisovaném moštu zastavili další kvašení a všechny ingredience tak, jak je stvořila matka Příroda, jsme svěřili těm sudům z třešně. Poznámka: Je to dobrý.
|